Kouření versus pohodlí

Bylo by těžké vysledovat počátky snahy si zjednodušit život, nejspíše je stará jak lidstvo (a možná i vyšší opstvo) samo.

Vynález kola, který primárně usnadnil přepravu, pak umožnil například využívat sílu větru, vodních toků apod., jakož i dal vzniknout i skvělému fenoménu jménem Kolo štěstí..

To je jedna strana pokroku. Tak brilantní myšlenka, že kompletně změní dosavadní vnímání toho kterého fenoménu a zlevní zahradní traktůrek až o dvě stě procent!

Pak tu máme druhou kategorii. Myšlenky, které nám život spíše jen zpříjemňují, než že by se vyloženě dalo mluvit o významném zjednodušení. Sem by mohly spadat například různé voňavky, vyhřívaná sedadla, instantní jíška, boty na suchý zip, jednorázové pleny, lubrikační gely a PET lahve.

Jistě se shodneme na tom, že i ta druhá kategorie je pro dnešního člověka nedocenitelná a že řetězec různých podobných zlepšováků a vychytávek v jistém ohledu může plnit funkci kategorie první – skutečně revolučního nápadu, který skokově posunul lidstvo vpřed. Málokdo chce dnes ručně roztáčet startér, prát v ruce a vstávat při každém přepnutí kanálu.

Obzvláště obyvatelé „západních“ měst jsou v tomto smyslu již tak závislí na civilizačních výdobytcích, že jakýkoli drobný zásah do jejich pohodlí je znásoben dekádami „měknutí“ a stává se brutálním pokusem o jejich životy.

Nefunkční eskalátor znehybní dokonale zdravé jedince, vybitý telefon paralyzuje leckoho duševně i fyzicky a bez ranní kávy by půlka zaměstnanců ani nedorazila do práce.

Bohužel jsme v tomto ohledu už zašli tak daleko, že poté, co jsme radostně přijali všechna ta zlepšení a „zlepšení“, která uplynulá staletí přinesla, nechceme, nebo možná ani nedokážeme, snést sebemenší nepohodlí.

Hezky je toto myslím patrné na příkladu kouření, jež se stalo jedním z problémů, které rozdělují společnost. Říkate si asi: „Nepohodlí? Ne zdraví?“ Nepohodlí proto, že doteď existovalo šalamounské řešení, které umožnilo nekuřákovi snadno odlišit podnik, kam půjde na vlastní riziko, a podniky bezrizikové. A to prosím již před vstupem do takového podniku. To ale nebylo pro někoho dost pohodlné. Tfujtajxl.

Bývala doba, kdy se kouřilo všude, cigarety se fasovaly v armádě, v některých zaměstnáních, v USA doporučovali jednu značku na úkor druhé lékaři (Fajči ťavu!), fouknutí kouře do obličeje bylo (jednalo-li se o potenciálního sexuálního partnera) považováno za druh svádění a nekuřáci (všichni tři) byli nuceni všechno tohle snášet.

S tím, jak se objevovaly nové a nové důkazy o tom, jak moc je kouření škodlivé, společenská tolerance klesala, ale stále se kouřilo jako o závod.

V dálkových autobusech a letadlech, v televizních pořadech vysílaných živě (jak nepatřičně dnes působí praktikující kuřáci v amerických „late night shows“), v hotelových atriích, v barech a putykách, prostě tak nějak všude.

Nekuřáků přibývalo a stávali se aktivnějšími, až došlo k tomu, že jednoho dne všechna ta drobná vítězství převážila misky vah a kouření začalo být vykazováno i z míst, která byla do té doby doménou jejich provozovatelů a vlastníků.

A tím pro mě, stejně jako moderní západní feminismus (ale o tom jindy), boj proti kouření ztratil legitimitu. Ochrana zdraví je jistě krásná věc, ale je-li něco legální (a upřímně, zakázaných drog je už takhle požehnaně), těžko se dá legitimizovat taková restrikce, jejíž další (a dle mého názoru rozhodně ne poslední) etapy jsme nyní svědky.

Jsa kuřákem velmi občasným (kouřím jen při konzumaci alkoholu, což vychází tak jednou týdně, většinou méně často) preferuji hospody, kde nehledám stůl hmatem. Stejně tak nastoupit do výtahu, kterým se zrovna vrací šest lidi z cigárka, považuji za situaci nešťastnou (a smradlavou). Přesto bych si dovolil se dotázat, jak moc už člověk musí být sebestředný a změkčilý, aby to, že potkal na ulici kouřícího člověka, veřejně rozebíral po internetových fórech a společně s ostatními buzíčky (v tomto významu to nemá nic společného s homosexualitou) si tam notoval, „že to snad už brzy zakážou“, protože „jsem za nim musel jít asi deset metrů“ (parafrázuji, nejedná se o skutečnou citaci).

Řekl bych, že většina čtenářů tohoto blogu někdy nejenom viděla, ale i vlastnila nějaké čoudivější vozidlo. Všichni si jistě pamatujeme staré Avie (ještě před Daewoo) a černá oblaka nad nimi se vznášející. Také Trabanty a Wartburgy zrovna nevoněly. A motorky…? La-hůd-ka.

Od té doby, co jsme vozidla (a částečně i sebe) odsmradili, méně vnímáme jejich dopad na kvalitu ovzduší – nutno dodat, že tento dopad je nyní nejspíše nižší – a všímáme si ostatních pachů a vůní okolo sebe.

A protože v naší zemičce není většina lidí vegetariány, ani abstinenty, stalo se kouření nejvíce veřejně tepaným nešvarem. Dává to ale valného smyslu?

Stačí se totiž zahloubat nad tím, co si lidé myslí, že se u nás s prodanými cigaretami děje. Za rok se v ČR „spotřebuje“ zhruba dvacet miliard cigaret. Volný tabák teď necháme ladem. Protože cigareta je věc dá se říct jednoúčelová, můžeme předpokládat, že ona „spotřeba“ spočívá v tom, že ty cigarety někdo vykouřil. S cigaretami se totiž nic moc jiného nedělá.

Protože se valnou část dne lidé pohybují mimo domov – obzvlášť nepočítáme-li spánek, ve kterém kouří (cigarety) málokdo – velký díl této spotřeby proběhne někde „na veřejnosti“, respektive, abychom se vyjádřili přesněji, mimo domov našeho imaginárního kuřáka. A teď mi, militantní nekuřáci, řekněte, kde mají vaši spoluobčané tuto zákonem povolenou (!!!) a dle některých studií státu finančně prospěšnou činnost provozovat?

Kuřárny neexistují, v restauracích, barech, státních budovách, na sportovních stadionech, při kulturních akcích, ba ani na nástupištích a ve zdravotnických zařízeních to také „nejde“, co tedy zbývá? Podívejme se na zbývající možná místa trochu zevrubněji.

Les, vrchol hory, dno propasti, prostředek Máchova jezera apod.

Vzhledem k hustotě zalidnění v takovýchto místech se nedá předpokládat, že by valná většina kuřáků chodila valnou většinu cigaret konzumovat mimo civilizaci.

Ulice.

Jó, ulice je jako sen, jak proklamoval kdysi Danda Landa. Na ulici všechny vykážem, chtělo by se pokračovat. Ale bude to skutečně takové blaho, jak si spousta zastánců kuřizákazu namlouvá? Jako člověk, který se v posledních pár letech vyskytl rok co rok na několik málo dnů v centru Londýna, můžu říct, že mě nic nepobavilo tolik, jako když před hospodou, kde stojí pivko cca pět liber, stojí padesát lidí a čoudí jak sentinel. A dalších třicet je tam s nimi, protože odmítají sedět uvnitř sami… Chodník je průchozí jen obtížně, a hospoda zavírá v deset – asi kvůli hluku. Pro Čechy optimum!

Domů. K nim domů.

Dalším místem, kde se bude smět kouřit, budou jistě domovy kuřáků. Jenže málokdo je takovej frajer, aby si doma zavřel okna, sednul si doprostřed místnosti a pálil jednu za druhou. Většina lidí kouří na lodžiích, balkonech a tzv. „z okna“. A moje internetově diskuzní zkušenost říká, že i to je dnes pro mnoho lidí nepřípustné. Stížností, že „soused kouří na balkoně a nám to jde do bytu“ jsem četl nespočet, občas byly podpořeny trumfem v podobě malého dítěte. Bábätko nechce fajčiť! Co s tím? Zákon mlčí, ale lidé se jistě nějak dohodnou. Anebo bude zase stát za to číst černou kroniku.

Stavebně oddělené místnosti v budovách a při příležitostech jiných, než které jsem zmiňoval výše.

Jinými slovy – když vlastníte hospodu, kavárnu, kino, divadlo, koncertní a výstavní síň, máte smůlu. V obchodním centru a na mezinárodním letišti být kuřárna smí, na stadionu (kam vás v průběhu velkého koncertu/zápasu zpátky z cigára už nejspíš nepustí) nesmí.

Osobně si myslím, že nás čeká – alespoň přechodně – komická doba. Češi jsou známí „leváci“ a autoritě se podřizují, jak se říká, cyklisticky (nahoře se hrbí a dole šlapou), takže si nemyslím, že by se na vesnických tancovačkách, v huličských klubech a metalových pajzlech ze dne na den přestalo kouřit. Čeho bych se ovšem obával je to, že dojde k rozvratu solidarity mezi kuřáky a nekuřáky.

Zatímco doteď si na zastávce hromadné dopravy mezi lidmi zapálil jen blbec – i když třeba směl, protože nestál v krytém prostoru – je mi úplně jasné, že nyní budou někteří lidé just stát přímo „u cedule“. Dle zákona již mimo zastávku, ale uzení budou všichni. „Cjé, vole? Polib mi prdel, na zastávce nestojim.“ O tom, že vznikne dostatek nových odpadkových košů, si asi taky můžeme hezky zapochybovat. Anebo to bude tunel jak prase.

To samé nastane u pohostinských zařízení a jiných „smoke-free“ míst – hrozny kuřáků se jistě aspoň občas dostanou do křížku s nekuřáky, kteří budou chtít projít a neodpustí si nějakou tu poznámečku (příp. udáníčko).

Že naše legislativa často pořádně neví, co je ještě zastávka, vnitřní prostor stavby, prostituce, dotace a agent STB, ani nemluvím. Nestálo by za to založit www.protipokutamzakoureni.cz?

Celá tahle záležitost mi (jako spousta dalších „nových zákonů“) připadá jako takový demonstrativní zásah do vlastnických a občanských práv, který by evropského liberálního politika neměl ani napadnout. Jenže ono je to tak lákavé – cvičit s několika miliony lidí a nenést za to odpovědnost.

Navíc to bylo zavedeno už ve Francii a ani Ahmed, ani Fátima si nestěžovali. Sice něco vykřikovali o haram kaffir nevěřících psech a Fátima dostala facku, až se se jí nikáb proměnil v hidžáb, za což ji pak bylo nutno kamenovat, ale jinak se jedná a o vysoce pokrokový nápad.

A jako dodatečný bonus se teď lidé budou hrdlit hlavně mezi sebou, tedy kuřáci s nekuřáky, a politici budou z obliga.

Jako pokaždé.

Zdroj