Páteční čtení

Uveřejněno dne 6 února 2020 000 14:56

Ten kdo s námi nezpívá, ten už umřel zaživa!“ Z doby, kdy se takto vtipně textovalo, byl leták, který jsem před časem našel na půdě. Jeho obsah mi utkvěl v paměti svou mazanou stavbou, která vypadala zhruba takto:

My, níže podepsaní důrazně požadujeme: světový mír, svobodu národů, spravedlivou odměnu za práci … přísné potrestání zrádců!

Kdo by to nepodepsal? Copak je to něco špatného? „Ty nechceš mír a svobodu a ty snad chceš, aby zrádcové, kteří to kazí a usilují o válku, nesvobodu a nespravedlnost, běhali po svobodě a dále škodili? Nechceš! Tak neváhej a podepiš a o víc se nestarej!“ Taková byla asi tehdy nálada. Za potrestání zrádců se dalo schovat cokoli! Slyšíme to i dneska, že prý kdo není zrádce, se nemá čeho obávat! O tom by mohli vyprávět i vyprávějí v Paměti národa: sedláci, krejčí, truhláři, vědci, duchovní, vojáci, skauti… Stačilo pár zákonů a to bylo najednou zrádců!

Co se asi bude nahrávat do paměti národa za 50 let, jaképak to budou příběhy? To mě někdy napadá, když slyším mix požadavků, ve kterých je ukrytá kulišárna podobná jako tenkrát. Např. na programu poslední konference OSN byl obrazně trojjediný boj: boj proti vypalování pralesů, boj proti znečištění životního prostředí a boj proti změně klimatu.

Pod boj proti znečištění se podepíše každý, s pralesy a jejími obyvateli sympatizuje také každý, ale za boj proti změně klimatu, zaměřený na redukci „lidského CO2“ (boj s lidským konáním, které mění klima k horšímu) se schová opravdu cokoli. Uhlíkuje přece každý a měřítko neuhličení „co je málo/co už stačí“ je v rukou nevyzpytatelných svědců, a tak škůdcem může být každý – stát, firma i jednotlivec – i ty, mladý příteli, i tobě zvoní budoucnosti hrana!
(Svědec: vědec, pro kterého je jeho obor„svatou“ věcí)

Globálním problémům dneška (z libovolného soudku) rozumí každý, kdo má „ďůrečku do wifi“, bez ohledu na věk, vzdělání a životní zkušenosti, ale životu (obyčejnému životu, žitému tady a teď) už rozumí málokdo. A tak si mládeži představme, že celosvětová dálnice informací se ucpala. Je to hrozná představa, nemít on-line zprávy z celého světa! (byly takové roky v historii lidstva a nebylo jich málo a lidé žili, i dobří byli). A to nás trochu přizemní, z našeho života zmizí přebujelé globálno, nastane lokálno a méně vznešené, ale snad užitečnější a pokornější normálno.

Pravda, radit Jihoameričanům, jak nevypalovat pralesy (z našich vesnic, které vznikly před stovkami let vypálením lesů a následným obděláváním a udržováním půdy), je lákavé, ale nám tenkrát také nikdo neradil ani nebránil, museli jsme na to přijít sami a komu není rady, tomu stejně není rozvojové pomoci.

A boj s globálním klimatem je ještě lákavější: řady nových a na dotace a zpolitizovaný trh natěšených technologií i celé pluky donů Quijotů v plné zbroji. Ale nemusíme být u všeho a dělat Sancho Panzy.

Zkusme „zůstat při Zemi“,a to doslova (zaslouží si to, jinou nemáme). Než požadovat na náměstích co vám kdo nakuká nebo co frčí na FB, zaměřme se na něco hmatatelného, lokálního, co je jasné i bez kukání – buďme přizemní! Např. znečištění země lidmi tu bylo a je a lidé se mu oprávněně odjakživa bránili a brání. Už v době mého dětství se mladí bouřili proti znečištění. Byla to doba, kdy u nás konzum začínal, auta se prodávala na pořadník, nevyspělá obalová technika se tehdy běžně používala opakovaně, vratné láhve byly prima, sáčky na mléko se používaly na svačiny a igelitová taška s potiskem byla vzácnost ze Západu, ta se nezahazovala, a plastová láhev od octa se šetřila a byla výbavou turisty i cyklisty na celou sezónu a reklamní prospekty a předměty západních automobilek se mezi kluky cenily jako poklady.

Ale odvěké povědomí lidi bylo (a mnohde dosud je) takové, že se odpadky dávají někam za chalupu. A tak za chalupami – v lesíku či potoku – bývala malá soukromá smetiště, většinou z obalů a z rozbitých věcí, které ve sběru nebrali, nebylo tenkrát jiných možností.

Dneska je to mnohem lepší, kdo nechce, nesviní, ale stejně se sviní! Jsou tu popelnice, kontejnery, objemný odpad, zelený odpad, nebezpečný odpad, elektroodpad, ale není doba spánku na vavřínech. Naše Země je jako lidské tělo, kterému ideálně nefunguje trávení a odbourávání nečistot – pomalu se otravuje (a z toho prý má i horečku).

Různobarevnými kontejnery to začíná, ale mnohdy také končí a je to alibi (hlava schovaná do písku), že odpad už není. Cesta k opravdové recyklaci je z kontejnerů ještě daleká, pracná a komplikovaná a měla by vést mimo přírodu! I tu se dá chytračit (zapalovat, vyvážet, zahrabávat) a recyklační byznys je někdy nevoňavý a poctivě asi moc výdělečný není, je ale opravdu životně důležitý.

Mnohé naše výrobky mají v návodu pokyn: odevzdat do sběru, či hodit do koše. Zatímco tvůrce veškerenstva zakódoval každému svému stvoření i jeho bezplatnou pomíjivost („dneska žiješ, zítra hniješ“), my jsme ve fázi, kdy z materiálů trvanlivých navěky tvoříme věci jednorázové nebo ty, které se zakrátko omrzí, a recyklujeme je draze nebo to šidíme a to je opravdový dluh dalším generacím. A možná je v tomto konání zakódována i naše pomíjivost. Tu je prostor pro vás, mladé a váš přísný zrak, nápady, pracovitost a obětavost a vytrvalost, protože politika vyřeší jen částA jako se prosperita nenarodí z nařízení, ale z tvůrčí svobody a zodpovědnosti, tak i trvalá čistota a pořádek nevznikne jen naplněním liter předpisů.

Ne velkovýrobci biomasy a větrníků, ale ti, kdož recyklují a solidně likvidují obyčejné věci denní potřeby proměněné v odpad a chovají se šetrně, ti oddalují – když ne konec světa, tak určitě nekvalitu života! I ta (tolik potřebná) nobelovka „za geniální vyřešení odpadů“ stále na někoho čeká, tak honem zpátky k učebnicím. Člověku to odjakživa rychleji produkuje, než recykluje!

Ze snahy o zdokonalení třídění a zužitkování odpadu a jeho minimalizaci by za vámi mohl zůstat kus užitečného a viditelného díla a ne jen pocit trapnosti z role žalobců, soudců či spasitelů, do kterých vás uvrtala doba. A proto, když už kladete požadavky a je vám nasloucháno, tak požadujte ne klimatický, ale recyklační byznys.

Ať jsou všechny obaly vratné! Ať jsou všechny komerčně používané materiály recyklovatelné. Ať nic nekončí v přírodě! Výroba a recyklace nechť tvoří harmonický celek. Hesla mírně buddhistická, utopická, ale krásná! Kam se hrabe údernické „Uhlíkovou neutralitou ke šťastné budoucnosti“!

Ne uhlíková neutralita, ale neutralita odpadová! Ať neubývá míst, kam se dá chodit pro vodu. Ideální by bylo, kdyby ke každé lince, která chrlí výrobky, existovala i antilinka, která ty samé výrobky přemění na prvomateriály… linka se zpětným chodem.

Až proměníme poslední píď hlíny na špínu, až naplníme břehy a hladiny vod svinstvem, pak si uvědomíme, že peníze se sice nedají jíst, ale že mohly sloužit užitečněji a nemusely se vyhazovat do luftu!

A co se zapáleným mládím, hasit či rozdmychávat? Mládí, nevyzpytatelné mládí, dílo Boží nejkřehčí. Nech je, samo se donosí. Křič na ně (pochlebuj mu), střepů se nedosbíráš! (kantor Barabáš a autor)

Pomineme-li nepřirozené silácké řeči některých representantů, mohla by mládež při troše představivosti suplovat nebojácné a upřímné dítě, které volá: „Král produkce, nadprodukce a konzumu je nahý! Nemá vyřešeno ´Kam s ní´. Umí létat i do vesmíru, ale na ´petky a cetky´ je krátký, lidé stále produkují skládky – černé i bílé, na moři i na souši, a smrady – ty jsou v ovzduší!“

Druhá otázka je, co se zapálenými dospělými puberťáky. Tu naopak platí: Nech je, střepů se nedosbíráš! Vždyť každý (neosvícený) diktátor je vlastně (neomezenou mocí obdařený) puberťák, řešící si své mindráky vůči těm blbým, nechápavým a nepřátelským dospělákům veřejně a pořádně.

Zdroj

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TOPlist