Protikuřácký zákon, aneb co jsme my pro stát a co je stát pro nás?

Když vyšel protikuřácký zákon, všichni lamentovali nad tím zda se hospody vyprázdní nebo ne. Mě ale zaujala jiná otázka. Co jsme pro stát, který svým občanům vydává takové zákony?

Je tomu již řada let, co jsem se na jedné přednášce dozvěděl, že člověk je v podstatě pro stát objekt, který má povinnost starat se o své zdraví, aby byl produktivní pro svou zem. A stát jako takový má mít kontrolní orgány, které mohou zasáhnout v případě, kdy se jedinec nestará o své zdraví, nebo svým konáním způsobuje, že je jemu nebo jiným ubližováno.

Co je na tomto pojetí zvláštní? Že bere člověka jako stroj. Věc, která dokud funguje, pracuje, vynáší státu zisky, a proto je důležité, aby byl provozuschopný. To nás dostává do počátku 20. století.

Tehdy se objevil psycholog Watson kritizující pojetí tehdejší psychologie „duše“ jako neobjektivní a tedy vědecky nežádoucí. Spustil období psychologie bez duše zvané jako behaviorismus. Toto období bylo velice efektivní na edukativní metody práce s člověkem. Ovšem zpátečnický k přístupu ke člověku. Ten byl v této verzi redukován jen jako věc, která reaguje stahy svalů, sekrecí žláz a dalšími chemickými procesy, které dávají do celku jeho výsledný obrázek. Toto pojetí člověka se stalo v průběhu času neudržitelné a člověka jako subjekt (tedy pojem duše) se vrátil zpět do osnov.

Proč o tom píši? Inu je otázkou, která se neustále v historii opakuje a odpovědi různě vyvíjí. Co jsme my pro stát a co stát je pro nás? Otázka mnohem širší, než je vymezení tohoto článku. Proto zůstaneme v kontextech protikuřáckého zákona.

Předně si dovolím zmínit, že jsem celoživotní nekuřák. Cigaretám neholduji a nerad jsem v zakouřených prostorech.

Mě ovšem v tomto příspěvku nejde o to psát o vůni oblečení po návštěvě ne/kuřáckého podniku. Jde mi o tu informaci v pozadí. Když bylo kouření zakázáno, byla odebrána podnikatelům svoboda volby. Možnost sami si určit pro koho budou jejich podniky určeny. Tuto volbu provedl stát s tím, že podniky budou nyní interiérově jen nekuřácké. Proč? Mimo řečené oficiální důvody můžeme jen spekulovat. Třeba kvůli snížení nákladů na léčbu rakoviny, astmatu a dalším problémům, které se násobí v místnostech, kde dým z cigaret se kumuluje, ale nevětrá. Nebo kvůli lepším pracovním podmínkám pracovníků v pohostinství. Či omezení nějaké tabákové lobby (která ale do státní kasy přispívá nemalé prostředky).

Nejde o černobílé rozhodnutí. I toto má zde svá negativa a pozitiva. Nicméně jak stát tedy bere nás, běžné občany? Snaží se nás chránit před námi samými? Nebo jen udává ideální směr, kterým bychom dále měli jít?

Když v minulosti začalo skokové zdražování cigaret, ministerstvo zdravotnictví tento krok zdůvodňovalo jako snahu o snížení počtu kuřáků. A pokud se nebude snižovat počet kuřáků, tak alespoň počet vykouřených cigaret. Toto tedy můžeme chápat jako pokračování této politiky. Když nebudou kuřáci smět kouřit v místnosti, budou třeba kouřit o něco méně cigaret na den.

Ale opět, z tohoto rozhodnutí jde cítit i jakási pachuť, že pro ty nahoře jsme jen matematickým číslem. Že když zvýšíme ceny, klesne poptávka, protože to matematicky tak vychází. Nebere se v potaz, že kuřáci budou kouřit dále, protože cítí potřebu si tu cigaretu zapálit. Že mají vnitřní pohnutky ty cigarety kouřit a raději si sáhnou do úspor jinde, než aby si ty cigarety nekoupili či méně kouřili. Samozřejmě, efekt to mít bude. Otázka je nakolik pozitivní dle původních plánů. Hospody sice budou nekuřácké, což je pro nekuřáky a personál dobře. Otázkou je, zda sama společnost se v otázce kuřáckých a nekuřáckých prostor sama přirozeně nerozdělila. Protože já jako nekuřák jsem měl vytipované nekuřácké lokality, stejně jako kuřák ty své kuřácké. A bylo to tak přirozené. Politici ale rozhodli, že i přesto je kouření v prostorách špatné a tedy my, běžný občané proto nyní nesmíme kouřit nikde tam, kde nehledíme na volné nebe. Protože… peníze? Zdraví? Člověk? Další důvody klidně dejte vědět v diskuzích.

Zdroj